JAK SE CITRÓN VYDRÁPAL NA ETNU

Posted on

Dostat se na Sicílii autem bylo ve finále mnohem snazší, než jsme se původně trošku báli. A především to bylo mnohem levnější. Z Reggia jsme se ráno přesunuli do Villa San Giovanni, městečka asi 14km na sever po pobřeží, odkud vyplouvá trajekt do sicilské Messiny.

Přístav jsme našli bez problému, zaparkovali a šli koupit lístek na trajekt. Předem jsme si na webových stránkách přepravní společnosti zjistili, na kolik nás palubní lístek přibližně vyjde, ale jistí jsme si moc nebyli. Systém nám totiž na tři pokusy vyhodil tři různé ceny.

A pak už jen stačilo vysvětlit paní (P) za přepážkou, co přesně chceme.

JÁ: “Do you speak English?”

P: “Hihi” zahihňala se nervózně a palcem a ukazováčkem ukázala vzdálenost asi tří centimetrů. Jakože málo, aha.

JÁ: “Tickets?”

P: “Sí!” přikyvuje nadšením bez sebe, že rozumí, co chceme.

JÁ: (k Honzovi) “A teď přijde ta složitější část sdělení.”

JÁ: (k paní) “ONE (ukazuju jí vztyčený palec) SMALL (mezi placem a ukazováčkem předvedu asi dvou centimetrovou vzdálenost) CAR (zatočím ve vzduchu pomyslným volantem).”

Paní přikyvuje a datluje to do počítače.

JÁ: “TWO (vztyčím dva prsty a zarazím se…) DUE (spokojeně se zakřením) PERSONA (totálně sebevědomě se culím, jako bych snad mluvila italsky).”

Paní se pořád usmívá a chápavě kýve.

JÁ: “Hmm… THERE (ukazuju prstem směrem do dáli k Messině někam přes záliv) TODAY (ukazuju směrem na zem, jakože tady a teď) BACK (mávám rukama směrem k sobě, jako bych k sobě chtěla někoho přivolat) ON FRIDAY (zamyslím se…) VENDREDI (vyhrknu nadějně, protože si matně vzpomenu, že italské dny v týdnu jsou dost podobné těm francouzským, což se hodí)”

Paní nadšeně pokyvuje hlavou, rozumí! Jupí!

Vytiskne nám zpáteční lístek za rovných 37€ a nám v tu chvíli vůbec nedojde, že jsme si právě koupili zpáteční lístek s návratem v pátek, i když jsme se hodlali vrátit ve čtvrtek… to nám dojde až zítra… 🙂 Ale o tom potom.

Trošku jsme nevěděli, kam se máme i s autem přichystat k nalodění, a tak jsme nervózně postávali před prodejním okýnkem a čekali, kdy se začne něco dít. Najednou se k nám přimotal stařičký rybář, něco mezi Hemingwayem a pohádkovým dědečkem. Námořnický kabát s barevnými knoflíky, vlněný klobouk, bílé střapaté vlasy i vousy, drobný pán se snědou vrásčitou, větrem řádně ošlehanou tváří.

S výrazem “včera jsem ulovil Moby Dicka” si to k nám nakráčel a začal nám vysvětlovat, kam si máme přeparkovat auto, abychom se už zařadili do fronty čekající na trajekt. Inu, coby ne. Byli jsme vděční za dobrou radu, přesunuli se na určené místo a čekali. Čekali. Svačili. Čekali. Najednou klep klep, námořník nám ťuká na okýnko.
“Tips!”

Nechápavě jsme se po sobě podívali, nejdřív nám vůbec nedošlo, co chce.
“Tips for me, I helped…” tvářil se mile, leč strašně smutně a jaksi ostýchavě, i když si právě řekl o peníze.

Je to zvláštní, ale opravdu nám dobře poradil, třebaže tady asi vůbec nebyl zaměstnaný a jen tady naváděl auta a doufal, že mu z toho něco kápne. Káplo. Nějaké drobné jsme mu rádi dali, koneckonců si je svou ochotou pomoci vlastně poctivě vydělal.

A pak už to jelo! Nějaký – tentokrát opravdový – zřízenec přepravní společnosti na nás mává, popohání nás do průjezdu pod mostem směrem k moři a najednou jsme na trajektu.

My, oktávka a dvacet obřích náklaďáků. Hraje se tu na centimetry, takže stojíme připlácnutí k výjezdové plošině a za námi hrozivě skřípou brzy nákladních aut. Jestli ta loď poskočí, máme v kufru ještě méně místa, než už v něm je, hehe. 🙂

Řidiči náklaďáků si ve výšce svých kabin rozbalují svačiny, opírají si nohy o volant a zavírají oči.

No jo, čeká nás přestávka. My samozřejmě nespíme, ale nadšeně visíme přes zábradlí na levoboku, abychom zamávali pevnině a nadšeně vyhlíželi slunečnou Sicílii. Je tu krásně!

Moře je nejmodřejší na světě, průhledné tak moc, až nás jímá závrať a slunce praží, jako by vůbec nevědělo, že v Čechách ještě mrzne…

Couráme po palubách, od přízemí (není to spíš přívodí nebo přímoří?) až po druhé patro.

Nasáváme sluneční paprsky jako kdybychom žízniví v poušti právě našli oázu.

Opakuju to, co každé jaro, a sice, že zima letos trvala nějak moc dlouho.

Neumíme si ani představit návrat domů a je nám veselo, protože víme, že máme pořád ještě větší část dovolené před sebou.

A JE TEPLO! 🙂

V Mesině jsme za 45 minut a po krátkém úklidu auta a svačině na parkovišti v přístavu (salám i chleba jsou skoro fuč) vyrážíme přímo na Etnu. Nač čekat? Máme čas a moc rádi si užijeme rozkvetlé… rozkvetlé všechno. Dokonce i nájezd na dálnici mají zarostlý křovím, takže ho musíte objet a doufat, že se do zbylého prostoru na silnici vejdete. My jsme malí, my se věšli.

A protože jsme trošku chudí a trošku lakomí, místo po dálnici se za chvíli vydáváme po neplacených cestičkách a stezkách. Zabloudili jsme i někde v serpentinách, ale vůbec nám to nevadilo.

Prostě jsme vystoupili, udělali si na útesu s překrásným výhledem malý piknik,

nafotili celou širou nádheru a zase jeli zpátky hledat správnou cestu, až jsme přes vesničky, opuštěné osady

a sopečné území nikoho dorazili ke kráterům Silvestri.
 

Tady není teplo. Ba dokonce je tu metr sněhu, fouká, je těsně nad nulou a Honza jásá.

Terka méně, ale kocháme se oba.

Lezeme do kráteru a z principu zkoušíme teplotu hlíny na dně kráteru. Teplá a suchá, samozřejmě.

To nás baví a těší. Připadáme si jako dvě malé děti, kterým někdo poprvé v životě ukázal přírodu.

A přitom něco takového nevidíme poprvé.

Jen nás to asi nikdy nepřestane fascinovat. A o tom to všechno asi i je.

A navíc… CITRÓN JE NA ETNĚ! Mise splněna, vyjeli jsme naším starým pidi autem na Etnu! JUCH!

Autem pak vyjíždíme ještě kousek výš, ale až na vrcholek Etny se autem jet nedá.

Pěšky jo, ale platit přes 20€/os. za lanovku pod vrchol, a pak se ještě tři hodiny drápat ve vichřici a sněhu na vrchol se nám prostě nechce.

Takže Terka svačí,

Honza poletuje dronem všude, kde se dá a místo vrcholku zkoumáme spíše škody, které tady za posledních pár desítek let Etna napáchala.

Zasypaná torza pod lávovými kameny,

zbytky plotů, zahrad… Je nám smutno a zároveň jsme neuvěřitelně fascinovaní.

 

K moři sjíždíme neuvěřitelně dlouho, dost zastavujeme a zkoumáme kdejakou zavalenou chatrč.

Občas projedeme ulicí s jednou kamennou bránou za druhou, za kterými však místo domů vede jen dlouhý pás lávového řádění.

Jako bychom projížděli hřbitovem. Ono taky asi jo, když se to tak vezme…

Cestou loupíme pomeranče (jen dva, žádná mega loupež) a ujíždíme na jih, do Syrakus.

Tam totiž budeme další dva dny vegetit a bloumat historickým centrem a dýchat omamnou vůni mořské soli a žasnout nad tím, kolik druhů zeleniny tady na místním trhu mají…

A o Syrakusách zase příště… 🙂

Líbil se Vám náš článek? Odebírejte další na našem Facebooku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *