JEDEME na Sicílii!

“Jedeme na Sicílii!”

“Pěkně, a odkud letíte?”

“JEDEME! Neletíme.”

“Jako…?” Nevěřícné pohledy naší rodiny a kamarádů byly k nezaplacení.

“Jako autem, jo,” odpovídali jsme s úsměvem.

“Jako VAŠÍM autem?”

Ano. Rozhodli jsme se jet na Sicílii naším Citrónkem. A vlastně jsme se ani moc nedivili rozpačitým reakcím našeho okolí, protože on ten náš malinký Citroen Saxo je tak trochu rok výroby 1996. Nicméně jezdí bez problémů, na dálnici rozhodně vytáhne víc než 100km/h, když se mu chce, a my neviděli důvod, proč ho nevzít na jeho životní cestu.

A tak jsme vyrazili. Odpočatí, vyspinkaní, V sobotu o půl osmé ráno vyrazil jasně žlutý Citrón na jih – se dvěma Cestouny, plyšovým Darth Vaderem, rezervním kanistrem, plnou taškou trvanlivého jídla a dvěma spacáky na palubě.

S každým kilometrem jsme za sebou nechávali odporné zimní počasí, až jsme kousek před brennerským průsmykem museli zastavit a trochu si užít toho prosluněného dne na vlastní kůži. Jo, a taky jsme potřebovali čůrat, což nebyl zrovna nápad roku.

Aniž bychom museli vystoupit z auta, bylo nám jasné, že rozhodně nejsme první, kdo potřebuje jít na záchod zrovna na tomhle odpočívadle. Nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor a krásně jarně zelené louky pod nimi zkrátka nemohly zmírnit to utrpení… no dobře, přeháním. Ale fakt to byl humus.

Raději jsme se moc nezdržovali a frčeli směrem k Lago di Garda. Tedy asi 30 km východně od něj. Naše první zastávka byla totiž v malé, nenápadné a naprosto okouzlující vesničce Molina v horách.

Kolem byly jen skály, pár stád dobytka, několik vodopádů a božský klid.

Asi dvě minuty pěšky od kostela je maličká vinárna/kavárna a nad ní tři pokoje.

V jednom z nich jsme se za asistence nesmírně milého pana domácího ubytovali, nacpali se po 12 hodinové cestě chlebem a domácím zavařeným masem, osprchovali se a prakticky okamžitě odpadli.

Ráno nás probudil drzý budík, taková malá předzvěst dalšího nekonečného putování autem na jih. Celí natěšení jsme seběhli do přízemí, rozloučit se s domácím, ale místo něj jsme našli jeho bratra. Vařil si zrovna kafe, tak nám uvařil taky – “nene, neblázněte, to je zdarma, pojďte, sedněte si”. Než jsme stihli dosednout, už se tenhle elegantně oblečený Ital přehraboval v knihovničce u vchodu do jídelny a o pár vteřin později už jsme byli hrdými vlastníky knihy místních legend a pověstí. Italské knihy. V italštině. Oba tak trochu profesně deformovaní jsme se na sebe podívali – obálka, sazba i volba papíru mizerné. ALE! Ta dobrosrdečnost nás totálně odbourala a jestli se někdy naučíme italsky, bude to první kniha, kterou si přečteme. Slibujeme. A hned potom vám povíme, o čem je.

Po příjemné ranní kávičce jsme naložili batůžky do auta a prošli se po vesnici. Kousek za vesnicí začíná cesta kolem nádherných vodopádů a my dost litovali, že nemáme dost času se k nim projít.

Tiché nedělní ráno přerušuje jen jejich vzdálené burácení a my si poznamenáváme Molinu na seznam míst, která musíme jednou důkladněji prozkoumat.

Celou vesnicí se zatím šíří vůně kadidla z právě ukončené ranní mše – z otevřeného kostela vyšlo pár lidí, žádné zástupy.

Na mezi u cesty roste jeden petrklíč vedle druhého (tímto gratulujeme Hedvice za úspěšné rozpoznání petrklíče v naší malé facebookové soutěži :-)), a skoro se zdá, že se tady celý svět zastavil. Pokud hledáte klidné místo pro odpočinek a duševní relax, jeďte do italské Moliny.

I když cílem naší cesty je skoro-léto na Sicílii, v Molině nám chladné počasí moc nevadilo. Naopak. Kdyby takhle čisté, krásné, optimistické a slunečné byly i zimy u nás v Česku, vůbec bychom neměli potřebu před nimi prchat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *