50 ODSTÍNŮ ZELENÉ A VŮNĚ SÍRY

Na sever. Po dlouhých a velmi vyčerpávajících hodinách za volantem – a po ještě únavnějších pokusech dostat se ze Sicílie – jsme neměli moc energie na to, abychom ještě téhož dne dojeli příliš daleko, a tak nám stačil malinkatý, téměř titěrný, penzionek Oliva ve vesničce Lagonegro, rozkošném místě v horách asi dvě hodiny cesty před Neapolí.

Nahoru a dolů po serpentinách, krokem ve stísněných uličkách. Na každé křižovatce jsme bezradně koukali na všechny strany, kde jen může naše ubytování být. GPS měla zase jeden ze svých dnů “pojedeme sem… hmm… nebo možná spíš tamhle… ne, ne, raději se zase vraťte”, což nás baví, když jsme odpočatí a v dobrém rozmaru. Co si budeme povídat, naše vozítko už mělo nekonečné cesty taky až po karburátor. Nebudeme lhát, když jsme se couváním snažili vrátit v jednosměrce zpátky na kopeček, ze kterého jsme právě neuváženě sjeli, auto to vzdalo.

Pochopitelně, Honza tomu říká “Terka uvařila motor couváním do kopce”, zatímco Terčina verze zní “kulíšku můj, citrónku ubohý, ty už nemůžeš, viď?”

Vůbec nebudeme řešit, čí verze je přesnější, v reálu se od sebe zas tak nelišily. 🙂

Auto nakonec zůstalo chrupkat na malém náměstíčku před kostelem, zatímco my, naivně následující pokyny GPS, hledáme Olivu. Instrukce z internetu máme strohé. Paní domácí neumí ani slovo anglicky a penzion se dost těžko hledá. 🙂

No, aspoň nám nelhali. Opravdu jsme ho našli úplnou náhodou, a paní skutečně neuměla ani ň anglicky. Zato byla nejmilejší na světě a žádné angličtiny nebylo třeba. Ukázala nám, jak se dostaneme k auto zadním vchodem, kde máme pokoj i jak funguje koupelna. To vše bez jediného slova. Jen s mnoha úsměvy.

“italština, italština” pantomimou naznačuje přinášení kufrů, sic jí asi došlo, že nějaké máme, jen zůstaly v autě.

“Dopo!” mávnu ležérně rukou a paní majitelce se nadšeně rozzáří oči pochopením, zato Honza na mě kouká, jako bych spadla z višně.

“Potom,” odvětím přezíravě směrem k němu, jako bych italsky mluvila plynule už léta.

Později se mě tedy Honza ptá, co jsem jí to řekla.

“Potom!” Směju se jako osel, protože jiné slovo italsky neumím. A věřte mi, moc jsem doufala, že své DOPO budu moci někde použít. Hurá! 😀

Ráno se na dvě vteřiny pokocháme výhledem na hory kolem, a pak už fičíme na sever. Tedy do Toskánska, abychom mohli jednou pro vždy ukončit spor o tom, kde je tráva zelenější – v Irsku nebo v Toskánsku? Pojďme si rovnou říct, že jestli mi někdy někdo kopne do Irska, kopnu já do něj. 🙂 Byl to lítý, mnohahodinový slovní souboj argumentů a názorných ukázek toskánských luk a polí… inu, řekněme, že skončil remízou. 🙂

A protože počasí už nebylo vůbec jako na Sicílii, jarní, teplé a příjemné, ale sychravé, deštivé a lezavé, nevedla naše toskánská cesta nikam jinam než do sirných lázní Cascate del Mulino.

Mimo sezónu tady byl počet návštěvníků značný, leč snesitelný.

Voda horká, čistá, parkování zdarma a naše rozlámaná těla vděčná za trochu komfortu, který jsme se jim rozhodli dopřát.

Jo, a vstupné tady žádné nemají, tak si sem rozhodně zajeďte. 🙂

 

Poslední italskou noc jsme nestrávili v penzionu, hotelu ani ve stanu. Spali jsme zase v autě. Kousek za městečkem Val d’Orcia, na odpočívadle. Zcela záměrně. Odtud se totiž prý fotí nejlepší záběry východu slunce nad slavnými toskánskými scenériemi.

Tetris či anatomické tvarování, nazývejte to jak chcete, se nám tentokrát podařil k větší spokojenosti obou stran.

V praxi spal Honza vsedě za volantem a já skrčená na zadních sedačkách.

Fungovalo to, dokud se v noci nestrhla bouře a do auta nemlátily kroupy velikosti golfových míčků.

To už se moc spát nedalo. Říkal Honza. Já spala jako zabitá.

Východ slunce byl prý hezký, já to prospala. Ale beztak bylo zataženo a slunce doopravdy vylezlo až kolem desáté, takže všechno v pořádku. 🙂

Val d’Orcia je mimochodem moc hezké městečko. Pokud máte zbytečné desítky tisíc a baví vás Itálie, plus mínus na víkend si to tady i užijete i s ubytováním v centru a jídlem kdekoli. 😀

My jsme uznali, že na kole vinicemi by se nám to líbilo asi víc, ale to až někdy. Teď jsme unavení, nevyspaní, auto dělá “zvuky”…

Prostě jedeme domů…

…jsme si mysleli. Než přinutil Honza Terku najíždět na dálnici v protisměru přes dvě plné…

“DÍVÉÉÉÉÉJ!”

“Nemůžu, Honzi, řídím, co tam je?” Fičíme po rychlostní silnici směrem na Sienu a Honza se zničehonic přelepí na okýnko a řve jak pominutý, poskakuje na sedadle a celkově vypadá, jako by dostal nějaký záchvat.

“Otoč to!!!!”

“Haha, přes dvě plné, jo?”

“JO, DĚLEJ! Tohle už nikdy neuvidíme a to světlo před bouřkou je dokonalé, honeeeeeeem!”

Víte, co je horší, než hysterický chlap? Hysterický fotograf! 🙂

Točím to přes dvě plné a modlím se ke všem svatým, ať tady ti Italové nemají nikde kamery. Vracím se k místu, kde Honzu málem trefil šlak a už to taky vidím. Malinkaté parkoviště po obou stranách silnice.

A nad a kolem parkovišť… TOSKÁNSKO. To z fotek, kalendářů a katalogů cestovních kanceláří.

To, které svými odstíny zelené konkuruje irským údolím tak moc, až to musím uznat i já.

Nevím, kolik krásnějších scenérií jsme spolu s Honzou na cestách viděli. Moc asi ne. Ne tak ikonických a dramatických a velkolepých a naprosto úžasných.

Atmosféra byla dokonalá. Těsně před bouří byla obloha temně modrá na jedné straně a světlounká, vyfoukaná bez jediného mráčku na té druhé.

Tráva se divoce vlnila pod nápory zesilujícího větru, a tak celé kopce vypadaly, jako kdyby měly každou chvíli odplout stejně jako mraky nad nimi.

Co vám budu vyprávět, sami se podívejte na fotky, které Honza vyfotil,

i když se mu vítr několikrát pokusil odnést i stativ. 🙂

A pak už jsme skutečně jeli domů. Celých 14 hodin bez přestávky, až do Strašnic, protože jsme se báli, že jestli zastavíme, auto to vzdá navěky.

Smutný dodatek: Cesta z Prahy na Etnu a zpátky byla pro náš milovaný žlutý Citrón skutečně labutí písní. Dle odborníků na Citróny máme být rádi, že jsme vůbec dojeli. Dle našeho názoru jsme se postarali našemu stařičkému autíčku o poslední zážitek a důstojně se s ním rozloučili o pár měsíců později. Je nám z toho tuze smutno, ale víme, že na tuhle šílenou výpravu, ani na pidi žluté žihadlo, nikdy nezapomene. 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *