JAK JSME (ne)MĚLI PROBLÉM

Posted on

Jeden by řekl, že nejtěžší výzvou bude samotné putování – naše pidi auto rozhodně nebudí respekt ani důvěru v bezstarostnou cestu na jih Itálie a zpátky. Ani ve snu by nás nenapadlo, že Citrón zvládne Etnu, tisíce kilometrů, hory, trajekt, úzké uličky i rozdrolené dálnice. Zvládl to všechno.

Nakonec jsme krizovým faktorem výpravy byli my dva s Honzou. Zatímco auto nemělo jediný problém, my jich měli několik.

Hned ráno, po druhé noci v Syrakusách, jsme měli dost velký problém opustit místní tržiště. Nakonec se nám to povedlo. Koneckonců, trénovali jsme to už den předem.

O pár desítek minut, když jsme vyrazili ze Syrakus zpět do Messiny, jsme měli problém vyhnout se úplně každé díře na silnici. Odnesla to poklice u zadního kola. Inu, jak říkám, naše auto nemělo žádný problém, jen my trošku ano.

 

Problém se naskytl i na dálnici cestou k pláži Agnone Bagni, kde jsme se hodlali ještě před odjezdem zpět na sever trošku vykoupat. Auto dělalo divné zvuky, což nebyl jeho problém, ale opět jen naše starost. Zastavujeme na benzínce, koukáme do motoru, pod kola, všude možně. Nic. Nikde nic nechybí, ani nepřebývá, a tak znovu nasedáme a řítíme se k pobřeží.

Pochopitelně fouká jako blázen a voda má asi 5 stupňů, takže máme šílený problém do ní vlézt.

Dokonce i dron má trošku problém v prudkém větru lítat.

Cvakneme si obrázek s Etnou a fičíme dál. Musíme přece stihnou trajekt na pevninu.

Jakmile jsme dojeli do Messiny, došlo nám, že najít ten správný trajekt bude PROBLÉM. Proč?

Tak za prvé sjezdů na přístavy k trajektům do Villa San Giovanni na italské pevnině jsme potkali několik. Jako třeba šest nebo víc. To nás pochopitelně naplnilo různými pocity, nikoli však optimismem.

Nejprve věříme GPS navigaci a řadíme se do dlouhé fronty aut, která se již naloďují na trajekt. Asi deset metrů před samotnou lodí nám ale zřízenec zkontroluje lístek, mile se usměje a pošle nás pryč, že musíme do Tremestieri, tedy jiného přístavu, asi kilometr tamtím směrem.

Tamtím směrem… Jedeme, jedeme, GPS se tváří, že naprosto jistě ví, kde Tremestieri je. Jenže ví prd. Dojedeme kamsi, kde skutečně další trajekty kotví. Ale převáží pouze lidi, a tak zahazujeme GPS a Terka vyráží do terénu.

Vyskakuju z auta a oslovím první osobu, kterou mám v cestě, dámu ve středních letech.

“Hi, can you speak English?”

“No no  noooo.” směje se ona.

Já se moc nesměju, začínám být trošku nervózní.

“Hmm,” spustím na ni česko-nějak. “Tremestieri, Villa San Giovanni, trajekt, road, cesta, help?”

Paní se pořád nesmírně mile usmívá, krčí rameny, ale zároveň ukazuje zcela konkrétním směrem do zcela konkrétní ulice. “Tremestieri!” Zdůrazňuje naši kýženou destinaci. OK.

Jedeme tam, kam nás poslala s vědomím, že z původních pěti dnes odplouvajících trajektů už nám zbývají jen čtyři. Po sto otočkách, semaforech, a cest odnikud nikam přijíždíme k dalšímu místu nalodění. “STOP, STOP!!!” ječí mohutný Ital a mává na nás rukama. Asi nemusím říkat, že jsme se zase netrefili. Prý se máme vrátit tam, odkud nás paní před chvílí vyslala sem. Tam je to správné místo. Hmm…

Tak se tedy vracíme. Už dost rozladění. Nebo dobře… ne rozladění, ale totálně naštvaní a vytočení. Oni totiž Italové neumí anglicky. Vůbec. A navíc nejsou úplně inteligentní, takže ani když jim ukážete lístek na trajekt s adresou, neukážou vám na mapě, kam máte jet. Miláčci prostě!

Přijíždíme zpátky k přístavu pro lidi, ne však pro auta. Opět vystupuju a jdu se zeptat na cestu, tentokrát ke kase, kde, jak doufám, sedí někdo, kdo minimálně umí zapíchnout prst do mapy. Nesedí…

“Hello, can you speak English?”

“Sí!” culí se paní jako jetelíček a ukazuje mi mezi palcem a ukazováčkem asi centimetrovou vzdálenost. Nějak nemám pocit, že z toho něco bude…

Nebylo. Paní pochopila jen slovo Tremestieri. Já teda vůbec nevím, jestli mají v Messině Tremestieri ještě někde jinde (asi na dost místech), ale ani tato paní nevypadala jako příčetná lidská bytost. Vyběhla z malého domečku, odtáhla mě za ruku na cestu k našemu autu a ukázala někam za nás, k velké šedé budově u moře. Hmm…

Zatímco její pokyn byl dost jasný, jedno mi jasné nebylo. Paní nás posílala do protisměru cestou, která končila závorou, za níž bylo už jen moře. Pravděpodobnost, že by zrovna sem zničehonic přijel trajekt byla… nepravděpodobná. 🙂

Než jsme se rozhodli, co dál, našel si nás pan taxikář. Že prý ví, kde je Tremestieri (to pravé!) a za 20€ nás tam milerád odnaviguje. HAHA! To tak. Jenomže jakkoli vehementně jsme pána odmítali, o to urputněji nás přesvědčoval, div se nám nenakýbloval do auta. Díky bohu, že naše autíčko nemá zadní dveře. 😀

“Jeď!” kývám na Honzu.

“Kam? Jako do toho protisměru? Vždyť je to tam zavřený, na konci jsou závory a moře, kam tam chceš jako jet?”

“Ježiš nevím, zeptám se v té budově na konci, hlavně ať se zbavíme toho chlapa!”

Projedeme protisměrem, asi sto metrů, a zastavujeme u závory. Úplně vyčerpaní, zpocení, smradlaví a totálně vynervovaní na vteřinu mlčíme. Máme toho dost.

“Jdu se zeptat dovnitř, jestli tam někdo bude…”

Haha, v Itálii, o Velikonocích…

Budova je ve skutečnosti obřím nádražím, jen se tady prodávají lístky na trajekty a ne na vlak nebo autobus. Je tu chládek, tma, ticho. Každý můj krok se rozléhá obrovitou vstupní halou. Přede mnou se tyčí široké dlouhé schodiště, kolem sebe, v přízemí, vidím jen opuštěné nebo pro dnešek zavřené stánky s občerstvením, novinami a kávou.

“Sorry, we are closed.” ozve se zničehonic z tmavého kouta po mé pravici. Ani moc neřeším, že pán mluví anglicky, aniž by věděl, že nejsem zdejší. Sedí v jednom z okýnek, kde se prodávají lístky a nervózně si mě prohlíží. Bodejť by ne. Jsem rozcuchaná, špinavá, celá jakási pomačkaná a na první pohled asi úplně zoufalá.

“Do you need help?” ptá se starostlivě.

Uleví se mi. Sice mi ještě nepomohl, ale už jen fakt, že mluvil anglicky, byl příslibem konce naší strastiplné cesty.

Nešťastně mu vykládám, co hledáme a on si půjčí můj telefon. Chvilku v něm něco ťuká a pak mi ho podává zpátky.

“Tremestieri.” usmívá se.

No jo, našel mi na mapě správný přístav, nastavil mi nejrychlejší trasu a zachránil nám život před bídnou smrtí blouděním mezi poblázněnými Italy.

S velkým vděkem jsem pánovi poděkovala a běžela ven za Honzou. Ten už byl chudák zase v obležení dotěrného taxikáře a nějakého jeho kumpána. Nechtěli dát pokoj, neustále se ptali, kam přesně vlastně jedeme, až to Honza nevydržel a ukázal jim náš palubní lístek. Chlap nelenil, vytrhl Honzovi papír z ruky a odnesl si ho k sobě do auta. Oba jsme v tu chvíli jen zděšeně zírali, jak nám odnáší naši jedinou šanci na únik ze Sicílie.

“Tak to ne teda!” zařvala jsem, teď už česky, a vyskočila z auta.

“Dej to sem ty hajzle!”

Chlap se culil, mlel něco o eurech a pomoci a bla bla, ale já byla vytočená do běla.

“Přísahám, že ti nakopu prdel, ty idiote debilní! Vrať mi to!”

Asi se lekl, co já vím. Možná na něj turistky obvykle neřvou v podivných neidentifikovatelných jazycích, co já vím. Lístek mi neochotně vrátil, hned poté, co jsem mu anglicky připomněla, že tamhle opodál stojí policista.

O hodinu později se náš žluťásek vezl na správném trajektu, my dlabali ovčí sýr z tržiště a rohlíky zajídali čokoládou… Musíme takhle s odstupem uznat, že dostat se ze Sicílie není VŮBEC ŽÁDNÝ PROBLÉM. 🙂

WHEN WE HAD (NO) PROBLEM

We thought the most difficult challange of our journey is going to be the journey itself – our tiny car definitely doesn’t evoke either respect nor the trust in a carefree journey to the south of Italy and back. We wouldn’t even dream about our Lemon handling the Etna, thousands miles, mountains, ferry, narrow streets and crumbled highways. He (the Lemon) handled it all.

In the end we realized, we – me and John –  were the crisis factor of this expedition. And so while the car didn’t have a single problem, we had several of those.

Right in the morning, after the second night in Syracuse, we had a really big problem with leaving local market. Finally we made it. At the end of the day…  we praticed it yesterday.

Few minutes later when we left Syracuse and headed to Messina, we had a problem to avoid every single pothole in the road. We lost a hubcap of the rear wheel. Well, as I said, our car had no problem, we kind of did.

We also had a proble on our way to Agnone Bagni beach, where we wanted to swim a little before we leave the Sicily for good. The car was making weird noises which was again our problem, not his. We stoppeed at the gas station, checked the engine, checked all wheels, nothing. Nothing was missing, so we jumped into the car againd and went on to the shore.

Of course it was crazy windy and the water was freezing cold so we had a huge problem to get in.

Even the drone had a problem to fly in this strong wind.

So we just took a picture of us with Etna and hit the road again. We had to catch the ferry to the mainlad anyway.

Right after we got to the Messina we realized that finding the right ferry will be a PROBLEM. Why?

Well, firstly back in the Italian mainland we met several turns to the Villa San Giovanni ferry, like six or more. That – of course – filled us with all kinds of feelings but optimism.

At first we trusted our GPS navigation and we queued up with other cars that were already boarding the ferry. About ten metres from the ferry itself some guy checked our ticket, smiled and sent us away, because we had to go to Tremestieri AKA different port about a kilometre this way…

That way… We went and went, the GPS looked like it was perfectly sure about the location of the Tremestieri. But it knew nothing. We got somewhere, where we surely found the ferry. But for people only, so we turned off the GPS and Teri went to explore the situation personaly.

I jumped out of the ca and started to talk to the first person in my way, a middle-aged lady.

“Hi, can you speak English?”

“No no  noooo.” she is laughing.

I wasn’t really laughing. I was getting nervous.

“Hmm,” I started to speak Czech-English-something. “Tremestieri, Villa San Giovanni, ferry, road, way, help?”

The lady was still laughing very nicely and shrugged, but at the same time she pointed in the very specific direction to the very specific street. „Tremestieri!“ she emphasized our destination. OK.

We took the road the lady showed us realizing there were only four ferries left today. After like hundered turns, traffic lights, and roads from nowhere to nowhere we arrived to another boarding place. „STOP, STOP!!!“ A huge Italian is screaming and waving at us. I guess there’s no need for me to say that we were wrong again. He told us to go back from where we just arrived. That should be the right place. Hmm…

So we went back. Very disgruntled this time. Or well… not disgruntled, but totally pissed off. You know, the thing is Italians don’t speak English. At all. And they are not the smartest either so when we showed them the ferry ticket with an address, they were not even able to show us at the map. What a darlings!

We arrived back to the port for people, not for cars though. I got out of the car and went to ask for help, this time I went to the girl who was selling tickets for the ferry. I was hoping she will be smart enough to show me the spot at the map. She was not…

“Hello, can you speak English?”

“Sí!” she was smilling like crazy while she was showing me one centimetre gap between her thumb and pointing finger. For some reason I stopped hoping for a good result…

It wasn’t good. The girls understood only the word Tremestieri. Like… I really don’t know how many Tremestieris they have in Messina (probably many), but this girl really din’t look like she got me at all. She ran out of the small house, pulled me by my arm to the street to our car to show me something. She was pointing at a big grey building next to the sea beahind us. Hmm…

While her directions were very clear, one thing wasn’t clear at all. The girl sent us to the opposite driving direction to the road that ended with a crossbar. There was only the sea behind the crossbar. The probability of a ferry arriving to this very spot was… well… improbable. 🙂

Before we decided what to do, the taxi driver reached us. He said he knew where the Tremestieri )the real one) was and for 20€ he could navigate us there. HAHA! You wish. But even though we were trying to get a rid of him as much as we could, he didn’t want to leave and almost got in our car. Thank God we don’t have a back door in our little car. 😀

„Go!“ I nodded to John.

„Where? You mean to the opposite direction? It’s closed at the end, you can see the crossbar and the sea, right?“

„Jesus, I don’t know, I’ll ask at the building at the end, just drive so we shake this guy off!“

We drove about a hundred metres in the oppsite direction and we stopped in front of the crossbar. Totally exhausted, sweaty, smelly, and completely upset we stayed silent for a second. We had enough.

„I’m going to ask inside, if there’s anyone…“

Haha, in Italy, during Easter…

The building was actually a huge ferry station, just like the one for trains or buses. It was cold, dark and silent here. Every step I took sprawled around the big hall. Right in front of me there was a wide long staircase, in a ground floor around me I could see only empty or closed stalls with snacks, newspaper and coffee.

“Sorry, we are closed.” suddenly I heard a voice from the dark corner on my right. I didn’t really occurre to me the man was speaking English to me without even knowing I’m wasn’t local. He was sitting behind one of the windows where you can buy a ferry tickets and he was nervously checking me out. Well no wonder. My hair was a mess, I was dirty, creased and at the first sight I was completely desperate.

“Do you need help?” he asked me solicitously.

I felt relieved. Maybe he hasn’t helped me yet, but only the fact he was talking to me in English was a ppromise of the end of this terrible journey around Messina.

I told him unhappily about what we were looking for and he took my phone for a minute. He was tapping something to it for a moment and then he handed it back to me.

“Tremestieri.” he was smiling.

Well yes, he found the right port at the map, he chose the fastest way and he saved our lifes from miserable death over wandering between mad Italians.

I thanked him gratefully and ran outside to John. He was beleaguered by the taxi driver and some other guy again. They didn’t want to leave us alone, they were asking us where were we going for so long, that John couldn’t stand in anymore and he showed them our boarding ticket. The guy was fast. He ripped the ticket off of John’s hand and ran to his car with it. We were both just watching him taking away our only chance for getting out of Sicily.

„No way!“ I shouted – now in Czech – and I jumped out of the car.

„Give it back you asshole!“

The guy was smiling and saying something about Euros and helping us and blah blah blah, but I was raving mad.

„I swear I’ll kick your ass you stupid idiot! Give it back!“

Maybe he startled, I don’t know. Maybe tourists usually don’t yell at him in weird unidentifiable languages, who knows. He gave me the ticket back right after I pointed out that there was some policeman standing overthere.

About an hour later our yellow tiny car was boarded on the right ferry, we were eating goat cheese from the market and we ate rolls with chocolate… As we see it now after some time, we have to admit that to get away from Sicily IS NOT PROBLEM AT ALL. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *