JAK JSME (ne)MĚLI PROBLÉM

Jeden by řekl, že nejtěžší výzvou bude samotné putování – naše pidi auto rozhodně nebudí respekt ani důvěru v bezstarostnou cestu na jih Itálie a zpátky. Ani ve snu by nás nenapadlo, že Citrón zvládne Etnu, tisíce kilometrů, hory, trajekt, úzké uličky i rozdrolené dálnice. Zvládl to všechno.

Nakonec jsme krizovým faktorem výpravy byli my dva s Honzou. Zatímco auto nemělo jediný problém, my jich měli několik.

Hned ráno, po druhé noci v Syrakusách, jsme měli dost velký problém opustit místní tržiště. Nakonec se nám to povedlo. Koneckonců, trénovali jsme to už den předem.

O pár desítek minut, když jsme vyrazili ze Syrakus zpět do Messiny, jsme měli problém vyhnout se úplně každé díře na silnici. Odnesla to poklice u zadního kola. Inu, jak říkám, naše auto nemělo žádný problém, jen my trošku ano.

 

Problém se naskytl i na dálnici cestou k pláži Agnone Bagni, kde jsme se hodlali ještě před odjezdem zpět na sever trošku vykoupat. Auto dělalo divné zvuky, což nebyl jeho problém, ale opět jen naše starost. Zastavujeme na benzínce, koukáme do motoru, pod kola, všude možně. Nic. Nikde nic nechybí, ani nepřebývá, a tak znovu nasedáme a řítíme se k pobřeží.

Pochopitelně fouká jako blázen a voda má asi 5 stupňů, takže máme šílený problém do ní vlézt.

Dokonce i dron má trošku problém v prudkém větru lítat.

Cvakneme si obrázek s Etnou a fičíme dál. Musíme přece stihnou trajekt na pevninu.

Jakmile jsme dojeli do Messiny, došlo nám, že najít ten správný trajekt bude PROBLÉM. Proč?

Tak za prvé sjezdů na přístavy k trajektům do Villa San Giovanni na italské pevnině jsme potkali několik. Jako třeba šest nebo víc. To nás pochopitelně naplnilo různými pocity, nikoli však optimismem.

Nejprve věříme GPS navigaci a řadíme se do dlouhé fronty aut, která se již naloďují na trajekt. Asi deset metrů před samotnou lodí nám ale zřízenec zkontroluje lístek, mile se usměje a pošle nás pryč, že musíme do Tremestieri, tedy jiného přístavu, asi kilometr tamtím směrem.

Tamtím směrem… Jedeme, jedeme, GPS se tváří, že naprosto jistě ví, kde Tremestieri je. Jenže ví prd. Dojedeme kamsi, kde skutečně další trajekty kotví. Ale převáží pouze lidi, a tak zahazujeme GPS a Terka vyráží do terénu.

Vyskakuju z auta a oslovím první osobu, kterou mám v cestě, dámu ve středních letech.

“Hi, can you speak English?”

“No no  noooo.” směje se ona.

Já se moc nesměju, začínám být trošku nervózní.

“Hmm,” spustím na ni česko-nějak. “Tremestieri, Villa San Giovanni, trajekt, road, cesta, help?”

Paní se pořád nesmírně mile usmívá, krčí rameny, ale zároveň ukazuje zcela konkrétním směrem do zcela konkrétní ulice. “Tremestieri!” Zdůrazňuje naši kýženou destinaci. OK.

Jedeme tam, kam nás poslala s vědomím, že z původních pěti dnes odplouvajících trajektů už nám zbývají jen čtyři. Po sto otočkách, semaforech, a cest odnikud nikam přijíždíme k dalšímu místu nalodění. “STOP, STOP!!!” ječí mohutný Ital a mává na nás rukama. Asi nemusím říkat, že jsme se zase netrefili. Prý se máme vrátit tam, odkud nás paní před chvílí vyslala sem. Tam je to správné místo. Hmm…

Tak se tedy vracíme. Už dost rozladění. Nebo dobře… ne rozladění, ale totálně naštvaní a vytočení. Oni totiž Italové neumí anglicky. Vůbec. A navíc nejsou úplně inteligentní, takže ani když jim ukážete lístek na trajekt s adresou, neukážou vám na mapě, kam máte jet. Miláčci prostě!

Přijíždíme zpátky k přístavu pro lidi, ne však pro auta. Opět vystupuju a jdu se zeptat na cestu, tentokrát ke kase, kde, jak doufám, sedí někdo, kdo minimálně umí zapíchnout prst do mapy. Nesedí…

“Hello, can you speak English?”

“Sí!” culí se paní jako jetelíček a ukazuje mi mezi palcem a ukazováčkem asi centimetrovou vzdálenost. Nějak nemám pocit, že z toho něco bude…

Nebylo. Paní pochopila jen slovo Tremestieri. Já teda vůbec nevím, jestli mají v Messině Tremestieri ještě někde jinde (asi na dost místech), ale ani tato paní nevypadala jako příčetná lidská bytost. Vyběhla z malého domečku, odtáhla mě za ruku na cestu k našemu autu a ukázala někam za nás, k velké šedé budově u moře. Hmm…

Zatímco její pokyn byl dost jasný, jedno mi jasné nebylo. Paní nás posílala do protisměru cestou, která končila závorou, za níž bylo už jen moře. Pravděpodobnost, že by zrovna sem zničehonic přijel trajekt byla… nepravděpodobná. 🙂

Než jsme se rozhodli, co dál, našel si nás pan taxikář. Že prý ví, kde je Tremestieri (to pravé!) a za 20€ nás tam milerád odnaviguje. HAHA! To tak. Jenomže jakkoli vehementně jsme pána odmítali, o to urputněji nás přesvědčoval, div se nám nenakýbloval do auta. Díky bohu, že naše autíčko nemá zadní dveře. 😀

“Jeď!” kývám na Honzu.

“Kam? Jako do toho protisměru? Vždyť je to tam zavřený, na konci jsou závory a moře, kam tam chceš jako jet?”

“Ježiš nevím, zeptám se v té budově na konci, hlavně ať se zbavíme toho chlapa!”

Projedeme protisměrem, asi sto metrů, a zastavujeme u závory. Úplně vyčerpaní, zpocení, smradlaví a totálně vynervovaní na vteřinu mlčíme. Máme toho dost.

“Jdu se zeptat dovnitř, jestli tam někdo bude…”

Haha, v Itálii, o Velikonocích…

Budova je ve skutečnosti obřím nádražím, jen se tady prodávají lístky na trajekty a ne na vlak nebo autobus. Je tu chládek, tma, ticho. Každý můj krok se rozléhá obrovitou vstupní halou. Přede mnou se tyčí široké dlouhé schodiště, kolem sebe, v přízemí, vidím jen opuštěné nebo pro dnešek zavřené stánky s občerstvením, novinami a kávou.

“Sorry, we are closed.” ozve se zničehonic z tmavého kouta po mé pravici. Ani moc neřeším, že pán mluví anglicky, aniž by věděl, že nejsem zdejší. Sedí v jednom z okýnek, kde se prodávají lístky a nervózně si mě prohlíží. Bodejť by ne. Jsem rozcuchaná, špinavá, celá jakási pomačkaná a na první pohled asi úplně zoufalá.

“Do you need help?” ptá se starostlivě.

Uleví se mi. Sice mi ještě nepomohl, ale už jen fakt, že mluvil anglicky, byl příslibem konce naší strastiplné cesty.

Nešťastně mu vykládám, co hledáme a on si půjčí můj telefon. Chvilku v něm něco ťuká a pak mi ho podává zpátky.

“Tremestieri.” usmívá se.

No jo, našel mi na mapě správný přístav, nastavil mi nejrychlejší trasu a zachránil nám život před bídnou smrtí blouděním mezi poblázněnými Italy.

S velkým vděkem jsem pánovi poděkovala a běžela ven za Honzou. Ten už byl chudák zase v obležení dotěrného taxikáře a nějakého jeho kumpána. Nechtěli dát pokoj, neustále se ptali, kam přesně vlastně jedeme, až to Honza nevydržel a ukázal jim náš palubní lístek. Chlap nelenil, vytrhl Honzovi papír z ruky a odnesl si ho k sobě do auta. Oba jsme v tu chvíli jen zděšeně zírali, jak nám odnáší naši jedinou šanci na únik ze Sicílie.

“Tak to ne teda!” zařvala jsem, teď už česky, a vyskočila z auta.

“Dej to sem ty hajzle!”

Chlap se culil, mlel něco o eurech a pomoci a bla bla, ale já byla vytočená do běla.

“Přísahám, že ti nakopu prdel, ty idiote debilní! Vrať mi to!”

Asi se lekl, co já vím. Možná na něj turistky obvykle neřvou v podivných neidentifikovatelných jazycích, co já vím. Lístek mi neochotně vrátil, hned poté, co jsem mu anglicky připomněla, že tamhle opodál stojí policista.

O hodinu později se náš žluťásek vezl na správném trajektu, my dlabali ovčí sýr z tržiště a rohlíky zajídali čokoládou… Musíme takhle s odstupem uznat, že dostat se ze Sicílie není VŮBEC ŽÁDNÝ PROBLÉM. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *