SYRAKUSY – ITALSKÝ BIZÁR, VŮNĚ MOŘE A OÁZA KLIDU

Posted on

Poté, co jsme ujeli přes dva tisíce kilometrů v malém nepohodlném autě, občas v něm přespali, drápali se v něm do strmých serpentin a dokonce ho přiměli vyjet na sopku, měli jsme jaksi pocit, že by si zasloužilo pauzu. Ostatně, my si ji zasloužili taky.

A protože je na jihu Sicílie – stejně jako na jihu celé Itálie – během Velikonoc všechno, jen ne hlavní turistická sezóna, pronajali jsme si na dvě noci úžasné malé studio v srdci ostrůvku Ortigia, historické a “té hezčí” části města Sykakusy. Za pakatel, pochopitelně.

Strhaní, pomačkaní, neumytí, zkrátka ve standardní cestovatelské roadtrip podobě jsme se seznámili s paní majitelkou/paní domácí, asi třicetiletou Italkou, která byla jednak moc ráda, že studio pronajme mimo sezónu a ještě navíc nám udělala nesmírně užitečnou přednášku o parkování v Syrakusách.

Jsou-li parkovací čáry žluté, máte na zastavení deset minut, ani o chlup víc. Místní policie rozhodně nelení a pokutuje tady ve velkém. Libovolnou dobu můžete stát jen na bílých a modrých parkovacích místech, pokud ovšem nějaké takové najdete. A pokud ho najdete volné.

“Vy stojíte dobře, nebojte,” ubezpečila mě mile, když viděla, jak se snažím vybavit si, kde to vlastně Citróna parkujeme.

“Jo…?” To v překladu znamenalo: “Jak sakra víte, kde parkujeme, když nevíte, jakým autem jsme přijeli!?”

“No jasně, to malé žluté auto tamhle za rohem je vaše, ne?”

“Jo…”

“Bezva, říkala jsem si, že takové tady nikdo nemá. Navíc jsem vás asi viděla u něj stát, když jsem jela kolem a hledala parkovací místo.”

“Nemávala jste na nás náhodou?” začalo mi svítat.

“Ano! Mávala jste mi přece zpátky, ne?” Italka se směje a já se stydím.

Ano, mávala jsem jí zpátky. Nikoli však proto, že mi došlo, o koho jde, ale protože mi její přátelské gesto přišlo nesmírně milé a chtěla jsem ho vřele oplatit, ať se tady o Češích neříká, že jsou asociální. Inu, aspoň jsem zachránila kousek české cti, haha…

Slečnu to nesmírně pobavilo, sic ona vůbec nechápe, že i kdyby na mě mávala sebevíc, jsem beztak úplně slepá a na dálku rozpoznám jen své nejbližší podle stylu chůze. Cizince za volantem fakt moc odlišit nezvládnu.

Nakonec jsme se úspěšně ubytovali. V uzounké italské uličce s malebnými okenicemi,

balkonky, kovanými dveřmi a mezi obyčejnými Italy. Tedy, bydleli jsme samozřejmě bez Italů. Ale slyšeli jsme je, jako kdyby ne.

 

První průzkum města jsme podnikli ještě téhož večera, naoko z touhy za poznáním, ve skutečnosti jsme měli strašný hlad a těšili jsme se na pořádné dobré a poctivé jídlo. Hmm… už jsem se zmínila, že máme dar přimotat se vždycky k nějakému extra bizáru?

To se nám prostě tu a tam stane. V tomhle případě jsme vešli do malebné pizzerie v postranní ulici, a protože se venku ochladilo, posadili jsme se dovnitř. A pak jsme se rozhlídli, kam že jsme to vlastně vešli…

Na zdech srpy, kosy, síta, všechno dobové – jeden by si pomyslel, že sedíme v útulné venkovské taverně někde mimo civilizaci. Než nám zrak padl na děsivou diskokouli u stropu. A potom na druhou diskokouli u stropu. Neměli jsme ani čas uvědomit si své zděšení, když začal ten pán zpívat. Karaoke. Ital. Anglicky. Dost falešně na to, abychom to poznali i my dva nepěvci. Neustále jednu píseň dokola. Přísahala bych, že ji znám. Nebo možná ne…

Až o pár týdnů později, když jsem si k práci pouštěla The Beatles, došlo mi, že ten člověk celou dobu zpíval Woman od Lennona. K neuvěření…

Pizza byla hnusná, o tom snad ani nebudeme psát, jak nám vůbec nechutnala, ale co se tam dělo, to za popis stojí. Celý večer se tam totiž chystala jakási sláva. Narozeniny, rozlučka se svobodou, kdo ví. Podle oděvů místních slečen asi nějaká strip show nebo soutěž o nejméně použité látky na osobu. A my zírali. Nikdo si nás nevšímal, přestože kromě nás nebyl v místnosti nikdo, kdo by k té akci nepatřil. Stali jsme se tichými pozorovateli cizího bizáru. A to se nám moc líbilo. Prostě folklor, no…

Po večeři jsme ještě chvíli courali po hradbách kolem moře a žasli nad tím, jak moc tady moře voní. Ne jako všude jinde, kde je vzduch čistší a trošku slaný. Tady to bylo spíš jako když si pod vodou omylem loknete mořské vody a nasajete ji i nosem, a potom ještě dvě hodiny cítíte v nose moře. Bylo to stejné, jen jsme stáli pár metrů nad mořem a nemuseli se potápět. Boží!

Ráno se nám vstávalo tuze krásně. Čistí, vyspinkaní, odpočatí… ani nám nevadilo vstát brzy a vyrazit. Jak se na Itálii sluší a patří, žádný spěch se dnes nekonal.

Tetelili jsme se nad úžasnou vůní Jónského/Středozemního moře a pomalu se šinuli podél hradeb… kamsi.

Prostě podél, dokud jsme nedošli k maličké kavárně. Terka přece nebude fungovat bez snídaně!

Navíc to ke kavárně bylo od našeho studia asi 500 metrů, takže žádná legrace bez kafe a croissantu. Idylka!

Slunce pálilo už od rána a my se soucitem vzpomínali na naše rodiny v Čechách, jak asi mrznou… ne, kecám, ani jsme si na ně nevzpomněli.

Byli jsme jak ještěrky na kameni, zpomaleně jsme srkali kafe a vstřebávali sluneční záření, dokud Honza – fotograf nevyhnal Terku na hradby.

“Vyběhni tam na tu hradbu.”

“Prooooč?” nechtělo se mi…

“No taaak, bude to bezva fotka.”

“Vždyť odtud nevidíš ani moře, ani nic, bude za mnou jen modrá obloha… “

“No však! To bude super s tou zdí a nebem!”

A tak jsem pro jeho krásné oči úprkem sprintovala na hradby, zapózovala, trošku vlevo, trošku víc, ruce dej nahoru, posuň se zpátky, ještě jiným objektivem… a pak zase zpátky do kavárny. Prý se tomu říká láska. Lidi, kteří celé tohle naše představení viděli, se nemohli přestat smát. No ano, Honza ječel povely přes celou ulici a asi to celé vypadalo dost ujetě. A zatímco já jsem na svého bláznivého fotografa zvyklá, cizí lidi to ještě pořád překvapuje.

Nemá smysl popisovat krok za krokem, co jsme celý den dělali. Flákali jsme se a během flákání jsme si prohlídli pár místních zajímavostí. Tady jsou postřehy k některým z nich:

FONTE ARETUSA

Artézská studna tady kdysi místním skutečně poskytovala sladkou pitnou vodu.

Dneska z ní vyrůstá obří palma a plavou v ní kapři a kachny. Pít se tudíž nedá a je jen hezká na pohled.

Podívat se dolů přímo k vodě rovněž není zadarmo. Za celé 4€ zaplatíte na opačné straně parku vstup do místního akvária,

 

které je extrémně zubožené, bídné a kdyby to šlo pod vodou vidět, všimli byste si, jak tady všechny ryby pláčou.

Tímhle smutným akváriem projdete až do zahrady, ve které se studna nachází.

Nenajdete tu nic, co byste neviděli shora z promenády,

takže pokud netoužíte vidět ryby v depresi, celý proces vynechte a pokochejte se studnou pěkně z ochozu, jako všichni rozumní turisté i místní.

DÓM

Nádherná katedrála na náměstí Piazza Duomo bere dech a za slunečného počasí vás doslova oslepí svou září.

Na své si přijdou fanoušci architektury –

katedrála prošla různými nadvládami a každý národ si ji trošku přizpůsobil –

ale také historie –

najdete zde ostatky sv. Lucie, místního biskupa nebo papeže Benedikta (už ale nevíme kolikátého).

A netíhnete-li k historii ani náboženství či architektuře,

bude vám dost možná stačit jen fakt, že je to jeden z nejhezčích chrámů, jaký jsme kdy viděli.

 

Tedy alespoň když pomineme elektronické svíčky. Víte, takové ty, které si zaplatíte a můžete si jednu zapálit pro štěstí… Asi se tady bojí vyhoření. Bizárek. 🙂

APOLLÓNŮV CHRÁM

Pozůstatky chrámu z 6. století př. n. l. jako by tady někdo jen tak ledabyle pohodil uprostřed města. Pochopitelně je trošku dostavěný a rekonstruovaný, aby bylo všem jasné, jakou stavbu si za troskami představit,

nicméně schodiště, dórské sloupy a starověké síně nejsou na první pohled uměle uplácané z betonu jako třeba krétský Knossos, takže nás to ani moc neuráželo.

Naopak, docela nás to nadchlo.

TRŽIŠTĚ

Od Apollónova chrámu až k moři se každý den ráno táhnou trhy.

A kam se na ně hrabou naše farmářské pokusy o trhy.

Ani jednou jsme jimi nedokázali projít bez toho, aniž bychom si nekoupili aspoň jablko.

 

“Dívej, TAKHLE vypadá opravdický artyčok!”

“Hele, skoro bych zapomněla, jak má vypadat zdravá brokolice, ne ten hnusík od nás ze sámošky.”

“Tak trošku si koupit můžeme, ne?”

“A když si vezmeme i tohohle trochu, to stačíme sníst, ne?”

 

Finální bilance: Kilo čerstvě natrhaných citrónů, kilo místních mandarinek, kilo rajčat, co vypadají jako malé červené dýně,

kilo sušených rajčat, sáček kaparů nakládaných v soli, dva pytlíky místního chilli, dva kusy sýra,

klobása, dvě rudé papriky, dvě krásná červená jablka, dvě větve čerstvých bobkových listů, košík čerstvých jahod a jeden kelímek čerstvě vymačkané pomerančové šťávy (na chuť).

 

Pak jsme museli utéct, protože jsme se octli ve stavu, kdy bychom se vzdali celoživotních úspor za cokoli z toho tržiště. ACH!

 

PROMENÁDA + PŘÍSTAV

 

Ono zmiňované nehezké akvárko má jedno pozitivum. Vede od něj krásná alej podél přístavu, v sezóně asi přecpaná lidmi a stánky.

My tady byli nikým nerušeni a skoro sami.

Procházkou jsme došli až k malinké kavárničce, dali si oříškovou zmrzlinu a kafíčko,

koukali na moře a rekreovali se. Doslova. Když jsme odtud odcházeli, fakt jsme se cítili jako znovuzrození.

A navíc jsme si v přístavu okoukli pár plachetnic, aby ty naše sny úplně nezakrněly… 🙂

BIBLIOS CAFE

Že trávíme dost času v pražské Literární kavárně a knihkupectví Řehoře Samsy, to o nás většina známých dávno ví. Mít ale svou sicilskou alternativu se nám ani nesnilo! Sicilská Samsa!

Na adrese Via Consiglio Reginale 11 najdete oázu klidu, přístav pro všechny uchozené výletníky, milou paní majitelku, hromadu knížek a naivního umění, vynikající víno z Etny, místní sicilská piva, čaje, kávu nebo tradiční sicilské sušenky.

Ba co víc, ačkoli je kavárna v centru, ceny jsou zde velmi necentrální, tudíž krásné. Do zapadlé uličky zabloudí bohužel pro paní majitelku/bohudík pro nás jen velmi málo turistů, a tak jsme si v klidu vychutnali víno a pivo, sušenky, napsali pohledy do Irska, Čech i na Moravu (do Slezska!!)

a odpočívali, abychom byli fit na večer. Zkrátka jsme si z času v Biblios Cafe udělali takovou malou příjemnou siestu a nezbývá nám nic jiného než vřele doporučit. Ráj na zemi!

 

Syrakusy byly nejkrásnějším,

nejbarevnějším,

nejpohodovějším

a nejvoňavějším místem našeho italského putování

a jednou z top destinací, které doporučujeme pro dovolenou mimo hlavní sezónu.

Už na jaře je tady teplo jako u nás v létě a ceny ubytování (300Kč/os./noc) oproti zbytku Itálie naprosto fenomenální.

Chvilku jsme si říkali, že si mimo sezónní Syrakusy necháme pro sebe, aby nám tam nikdo nejezdil, ale nemůžeme. Jeďte tam!!!! Teda, leťte, autem je to trochu na delší lokte, každopádně si ale nenechte Syrakusy ujít! 🙂

 

A příště vám povíme, jak těžké je se dostat ze Sicílie zpět na pevninu. 😀 Zatím ahoj!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *