JAK SE CITRÓN VYDRÁPAL NA ETNU

Posted on

Dostat se na Sicílii autem bylo ve finále mnohem snazší, než jsme se původně trošku báli. A především to bylo mnohem levnější. Z Reggia jsme se ráno přesunuli do Villa San Giovanni, městečka asi 14km na sever po pobřeží, odkud vyplouvá trajekt do sicilské Messiny.

Přístav jsme našli bez problému, zaparkovali a šli koupit lístek na trajekt. Předem jsme si na webových stránkách přepravní společnosti zjistili, na kolik nás palubní lístek přibližně vyjde, ale jistí jsme si moc nebyli. Systém nám totiž na tři pokusy vyhodil tři různé ceny.

A pak už jen stačilo vysvětlit paní (P) za přepážkou, co přesně chceme.

JÁ: “Do you speak English?”

P: “Hihi” zahihňala se nervózně a palcem a ukazováčkem ukázala vzdálenost asi tří centimetrů. Jakože málo, aha.

JÁ: “Tickets?”

P: “Sí!” přikyvuje nadšením bez sebe, že rozumí, co chceme.

JÁ: (k Honzovi) “A teď přijde ta složitější část sdělení.”

JÁ: (k paní) “ONE (ukazuju jí vztyčený palec) SMALL (mezi placem a ukazováčkem předvedu asi dvou centimetrovou vzdálenost) CAR (zatočím ve vzduchu pomyslným volantem).”

Paní přikyvuje a datluje to do počítače.

JÁ: “TWO (vztyčím dva prsty a zarazím se…) DUE (spokojeně se zakřením) PERSONA (totálně sebevědomě se culím, jako bych snad mluvila italsky).”

Paní se pořád usmívá a chápavě kýve.

JÁ: “Hmm… THERE (ukazuju prstem směrem do dáli k Messině někam přes záliv) TODAY (ukazuju směrem na zem, jakože tady a teď) BACK (mávám rukama směrem k sobě, jako bych k sobě chtěla někoho přivolat) ON FRIDAY (zamyslím se…) VENDREDI (vyhrknu nadějně, protože si matně vzpomenu, že italské dny v týdnu jsou dost podobné těm francouzským, což se hodí)”

Paní nadšeně pokyvuje hlavou, rozumí! Jupí!

Vytiskne nám zpáteční lístek za rovných 37€ a nám v tu chvíli vůbec nedojde, že jsme si právě koupili zpáteční lístek s návratem v pátek, i když jsme se hodlali vrátit ve čtvrtek… to nám dojde až zítra… 🙂 Ale o tom potom.

Trošku jsme nevěděli, kam se máme i s autem přichystat k nalodění, a tak jsme nervózně postávali před prodejním okýnkem a čekali, kdy se začne něco dít. Najednou se k nám přimotal stařičký rybář, něco mezi Hemingwayem a pohádkovým dědečkem. Námořnický kabát s barevnými knoflíky, vlněný klobouk, bílé střapaté vlasy i vousy, drobný pán se snědou vrásčitou, větrem řádně ošlehanou tváří.

S výrazem “včera jsem ulovil Moby Dicka” si to k nám nakráčel a začal nám vysvětlovat, kam si máme přeparkovat auto, abychom se už zařadili do fronty čekající na trajekt. Inu, coby ne. Byli jsme vděční za dobrou radu, přesunuli se na určené místo a čekali. Čekali. Svačili. Čekali. Najednou klep klep, námořník nám ťuká na okýnko.
“Tips!”

Nechápavě jsme se po sobě podívali, nejdřív nám vůbec nedošlo, co chce.
“Tips for me, I helped…” tvářil se mile, leč strašně smutně a jaksi ostýchavě, i když si právě řekl o peníze.

Je to zvláštní, ale opravdu nám dobře poradil, třebaže tady asi vůbec nebyl zaměstnaný a jen tady naváděl auta a doufal, že mu z toho něco kápne. Káplo. Nějaké drobné jsme mu rádi dali, koneckonců si je svou ochotou pomoci vlastně poctivě vydělal.

A pak už to jelo! Nějaký – tentokrát opravdový – zřízenec přepravní společnosti na nás mává, popohání nás do průjezdu pod mostem směrem k moři a najednou jsme na trajektu.

My, oktávka a dvacet obřích náklaďáků. Hraje se tu na centimetry, takže stojíme připlácnutí k výjezdové plošině a za námi hrozivě skřípou brzy nákladních aut. Jestli ta loď poskočí, máme v kufru ještě méně místa, než už v něm je, hehe. 🙂

Řidiči náklaďáků si ve výšce svých kabin rozbalují svačiny, opírají si nohy o volant a zavírají oči.

No jo, čeká nás přestávka. My samozřejmě nespíme, ale nadšeně visíme přes zábradlí na levoboku, abychom zamávali pevnině a nadšeně vyhlíželi slunečnou Sicílii. Je tu krásně!

Moře je nejmodřejší na světě, průhledné tak moc, až nás jímá závrať a slunce praží, jako by vůbec nevědělo, že v Čechách ještě mrzne…

Couráme po palubách, od přízemí (není to spíš přívodí nebo přímoří?) až po druhé patro.

Nasáváme sluneční paprsky jako kdybychom žízniví v poušti právě našli oázu.

Opakuju to, co každé jaro, a sice, že zima letos trvala nějak moc dlouho.

Neumíme si ani představit návrat domů a je nám veselo, protože víme, že máme pořád ještě větší část dovolené před sebou.

A JE TEPLO! 🙂

V Mesině jsme za 45 minut a po krátkém úklidu auta a svačině na parkovišti v přístavu (salám i chleba jsou skoro fuč) vyrážíme přímo na Etnu. Nač čekat? Máme čas a moc rádi si užijeme rozkvetlé… rozkvetlé všechno. Dokonce i nájezd na dálnici mají zarostlý křovím, takže ho musíte objet a doufat, že se do zbylého prostoru na silnici vejdete. My jsme malí, my se věšli.

A protože jsme trošku chudí a trošku lakomí, místo po dálnici se za chvíli vydáváme po neplacených cestičkách a stezkách. Zabloudili jsme i někde v serpentinách, ale vůbec nám to nevadilo.

Prostě jsme vystoupili, udělali si na útesu s překrásným výhledem malý piknik,

nafotili celou širou nádheru a zase jeli zpátky hledat správnou cestu, až jsme přes vesničky, opuštěné osady

a sopečné území nikoho dorazili ke kráterům Silvestri.
 

Tady není teplo. Ba dokonce je tu metr sněhu, fouká, je těsně nad nulou a Honza jásá.

Terka méně, ale kocháme se oba.

Lezeme do kráteru a z principu zkoušíme teplotu hlíny na dně kráteru. Teplá a suchá, samozřejmě.

To nás baví a těší. Připadáme si jako dvě malé děti, kterým někdo poprvé v životě ukázal přírodu.

A přitom něco takového nevidíme poprvé.

Jen nás to asi nikdy nepřestane fascinovat. A o tom to všechno asi i je.

A navíc… CITRÓN JE NA ETNĚ! Mise splněna, vyjeli jsme naším starým pidi autem na Etnu! JUCH!

Autem pak vyjíždíme ještě kousek výš, ale až na vrcholek Etny se autem jet nedá.

Pěšky jo, ale platit přes 20€/os. za lanovku pod vrchol, a pak se ještě tři hodiny drápat ve vichřici a sněhu na vrchol se nám prostě nechce.

Takže Terka svačí,

Honza poletuje dronem všude, kde se dá a místo vrcholku zkoumáme spíše škody, které tady za posledních pár desítek let Etna napáchala.

Zasypaná torza pod lávovými kameny,

zbytky plotů, zahrad… Je nám smutno a zároveň jsme neuvěřitelně fascinovaní.

 

K moři sjíždíme neuvěřitelně dlouho, dost zastavujeme a zkoumáme kdejakou zavalenou chatrč.

Občas projedeme ulicí s jednou kamennou bránou za druhou, za kterými však místo domů vede jen dlouhý pás lávového řádění.

Jako bychom projížděli hřbitovem. Ono taky asi jo, když se to tak vezme…

Cestou loupíme pomeranče (jen dva, žádná mega loupež) a ujíždíme na jih, do Syrakus.

Tam totiž budeme další dva dny vegetit a bloumat historickým centrem a dýchat omamnou vůni mořské soli a žasnout nad tím, kolik druhů zeleniny tady na místním trhu mají…

A o Syrakusách zase příště… 🙂

Líbil se Vám náš článek? Odebírejte další na našem Facebooku

 

HOW LEMON CLIMBED ETNA

It was much easier to get to Sicily by car than we expected. And it was much cheaper too. In the morning we moved from Reggio to Villa San Giovanni, about 14 kilometres north along the coast. That is where the ferry to Sicilian Messina goes from.

We found the port easily, parked the car and went to buy tickets for the ferry. We looked it up on the internet in advance so we knew approximately how much it will be for the tickets, but we were not sure anyway. The thing was that we looked it up three times and every time we ended up with a different price.

Then we only had to explain what we want to the nice lady behind the counter.

ME: “Do you speak English?”

HER: “Hihi” she giggled nervously and she showed me about 3 centimetres gap between her thumb and index finger. A little bit, aha.

ME: “Tickets?”

HER: “Sí!” she’s nodding firmly to show us she understands.

ME: (to John) “And now the hard part comes.”

ME: (to her) “ONE (showing thumb up) SMALL (small gap between thumb and index finger) CAR (I spin an imaginary steering wheel in the air).”

The lady is nodding and typing it to the computer.

ME: “TWO (I raise two fingers and I stop…) DUE (I smile happily) PERSONA (now I’m smiling with confidence, like I was speaking fluent Italian or what…)”

The lady is still smiling and she’s nodding knowingly.

ME: “Hmm… THERE (I’m pointing somewhere to the distance where the town of Messina should be across the bay) TODAY (I’m pointing on the ground, meaning here and now) BACK (I’m waving my hands toward myself as if I want to call someone) ON FRIDAY (I think for a second…) VENDREDI (I blurt hopefully, because I think I remember that names of days in Italian are similar to those in French, which is now quite useful)”

The lady is nodding happily, she understands! Yaay!

She printed our return tickets for 37€ and at that moment we are completely fine with the fact we just bought the ticket with return on Friday, even though we wanted to go back od Thursday. This is something that will bother us tomorrow. But later about it…

We weren’t sure where are we supposed to park and wait for the embarking so we were nervously waiting in the car in front of the ticket office for something to happen. Suddenly the old fisherman came to us, something between Hemingway and old fairytale grandpa. Navy coat with colorful buttons, woolen hat, white shaggy hair and beard, small man with swarthy, weather-beaten face.

With the “I caught a Moby Dick yesterday” expression on his face he came to our car and started to explain where should we park the car to get in the line waiting for the ferry. Well, why not. We were grateful for a good advice, we moved to the right spot and waited. And waited. Had a snack. Waited. Suddenly knock, knock, the sailor knocked on the window.

“Tips!”

We looked at each other incomprehensibly cause at first we didn’t get what he wanted from us.

“Tips for me, I helped…” he smiled nicely and sadly at the same time and also looked shy, although he just asked us for money.

It’s funny, but he really helped us although he wasn’t working here at all probably and he just navigated cars to the right place here and hoped he will earn some money. He did. We gave him some change gladly, after all he truly deserved it for his genuine help.

After this we were already on our way across the sea. Some – this time a real one – sailor waved at us, propelled us to the tunnel under the bridge toward the sea and on the instant we were on the ferry.

It was us, Skoda Octavia and twenty huge trucks. IT’s about centimetres here, so we were pressed to the exit platform and we just helplessly listened to the screeching brakes of trucks. If the ferry jumps, we will have even less space in the trunk than we already have, haha… 🙂

Truck drivers started to having lunches, leaning their feet against the steering wheels and closing their eyes.

Well, we have a break for a while. Of course we weren’t sleeping but enthusiastically hanging from the banisters to wave goodbye to the mainland and watch for sunny Sicily with joy. It is so pretty here!

The sea was the bluest in the world, so transparent that we were dizzy and the sun was shining like it wouldn’t know it’s still freezing in Czech…

We were wondering around decks, from the ground floor (or the seafloor, waterfloor??) to the second floor.

We were sucking sunlight in like if we were thirsty in a desert who just found the oasis.

I had to say the same thing as I say every year – winter took awfully long this year.

We couldn’t imagine coming back home and we were so glad cause we knew we still had a most of our holiday ahead of us.

AND IT’S WARM!! 🙂

After 45 minutes sail we arrived to Messina. We quickly tidied up the car, had a snack (salami and bread are almost gone) and we drove straight to Etna. Why should we wait, right? We had plenty of time and we couldn’t wait to enjoy blooming… blooming everything. Even the ramp to the highway was overgrown with bushes so you had to drove around it and hope that you will still fit in the road. We had a small car so we did.

And since we are a bit poor and a bit grasping, we took the local narrow roads and free paths instead of highway. We got lost in serpentines few times but we didn’t mind at all.

We just got off the car, enjoyed a small picnic at the nice spot on a cliff with a glorious view

took some pictures of this gorgeous beauty and we came back to find another way to Etna. Then, finally we drove thru villages, lonely hamlets,

and thru the vulcano land of no one we arrived to Silvestri craters.

It wasn’t warm here. There was one metre of snow, windy and slightly above zero, which made John very happy.

Terka was less happy, but we both really enjoyed it.

We crawled into the crater and just in principle we tried the soil temperature at the bottom of the crater. Warm and dry, of course.

That’s what we love. We feel like two kids who saw the nature for the very first time in their lives.

And it wasn’t even something we haven’t seen before.

It was just something what will never stop to fascinate us. And that is what it’s all about.

Plus… LEMON IS ON ETNA! Mission completed, we drove our old tiny car on Etna! YAAY!

We drove little bit higher then, but it’s not possible to drive to the very top of Etna.

By feet, yes, but to pay over 20€ per person for the cableway under the top and then to climb three more hours in a wind storm and snow to the top… no thank you. Not today.

So Terka had a snack,

John was flying with drone everywhere he could and instead of the top of Etna we explore more of the ruins that Etna created here in last few decades.

Covered torsos under the lava stones,

remains of fences, gardens… we felt sad and completely enthralled at once.

We were going down to the sea very long time, cause we had to stop all the time, explore every covered cottage.

Sometimes we passed the street with one stony gate after another, but behind them there was just lava field, nothing else.

It felt like we were passing thru the cemetery, and if you think about it, we truly were…

We were stealing oranges (one or two, no huge crime) and we drove away to the south, to Syracuse.

This is where we will stay for next two days, gad about an ancient city center and breathe the stupefying scent of sea salt, wonder about so many kinds of vegetables at the local market…

So next time about Syracuse… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *