…CESTOU NA JIH…

Posted on

Po ranním kafíčku s panem domácím a krátké procházce po Molině jsme zase osedlali Citróna a vyrazili. Překvapivě na sever. Jen ale asi tři kilometry k sousední vesnici Breonio. Těsně před ní, ze směru od Moliny, stojí totiž nádherný kostel.

Tedy alespoň to, co z něj zbylo.

Vysoká věž, s krásnými funkčními hodinami a zvony, stařičký hřbitov a jedna ze čtyř zdí hlavní lodě kostela.

Zbytek už dávno vzal čas, možná zemětřesení nebo nějaký požár. Každopádně tam, kde byste čekali lavice, uličku a klenutý podlouhlý strop je dneska lesík.

A tak jsme nechali proletět dron, nasnídali se a užívali si ptačího zpěvu, probouzejících se hor a božského klidu. Čekala nás cesta na jih, kam dojedeme, tam dojedeme. A tak jsme vyrazili.

A hned za první zatáčkou zase skoro zastavili, sic se nám povedlo přimotat do jakési otravné Tour de Italy. Znechuceně jsme se v serpentinách vlekli za všudypřítomnými potápěči (taky mají neopren, chápete) a pohoršovali se nad jejich vyhazováním odpadků za jízdy do přírody, neschopností uhnout se ke krajnici, abychom je mohli předjet nebo prostě jen nad tím, že tam vůbec byli. Horší to už snad být nemohlo!

Mohlo. Když jsme klesali v serpentinách v závěsu za šnečími cyklisty, najednou se z protisměru začaly řítit motorky. Desítky motorkářů, kteří rovněž nechápali, k čemu přesně slouží jízdní pruhy a že opravdu nemůžou jet tři vedle sebe!… !!!!!!! Terka-řidič za pár minut klela jako dlaždič a motorkáři ani cyklisti ne a ne zmizet. UF!

Naše rozčarování ale vzalo za své hned za další zatáčkou, kdy na nás vykoukly vinice, vysoké útlé aleje a nejzelenější louky na světě – až po Irsku samozřejmě. Toskánsko. Pomalinku jsme projížděli mezi vilami, usedlostmi, sady a vinicemi a obdivovali přírodní i materiální bohatství. To když na nás vykoukl vozový park u jedné z vinic, který i laik okamžitě dokázal vyčíslit na několik desítek milionů. Inu, krásu lze v Toskánsku nalézt v různých podobách.

Protože jsme odmítli jet po dálnici, navigace nás vodila po venkovských cestičkách, rozmlácených asfaltkách i čemsi až nepříjemně připomínajícím cyklostezku podél řeky.

Viděli jsme toho mnoho, až jsme si někdy v poledne na navigaci všimli, že to nemáme vůbec daleko k moři.

No, znáte to. Co když od našeho posledního setkání přestalo být slané? Co když je v Itálii jiné, než všude jinde? Museli jsme to ověřit!

O půl hodiny později už jsme parkovali v jakémsi šíleně turistickém letovisku kousek nad Rimini, toho času zcela liduprázdném.

Foukalo, teplo bylo jen zdánlivě, nicméně pořád lepší než počasí, před kterým jsme utekli.

A svítilo sluníčko, moře bylo slané a svět byl v pořádku.

V jedné z mála otevřených pizzerií jsme si chtěli objednat pizzu, a nakonec se nám to i povedlo, ale ty ciráty kolem!

“Dáme si dvojku a sedmičku, prosím.”

“Jééé, my dneska pizzu neděláme, bohužel, vyberte si, prosím, z druhého jídelního lístku.”

No to víš, že jo! Z jídelního lístku, kde i malé předkrmy začínají na 10€.

“Víte co? My zaplatíme za pití a půjdeme někam jinam, měli jsme chuť na pizzu, tak se nezlobte.”

“Hmm, tak chvíli počkejte, já zjistím, jestli by to přece jen nešlo…”

Za minutu byla z kuchyně zpátky.

“Tak jo, bude to za patnáct minut.”

Inu… jak brzy zjistíme, takhle je to v Itálii skoro se vším. Nikdo tady nehne prstem, pokud fakt nutně nemusí. A vzhledem k tomu, že jsem v restauraci mimo sezónu byli pochopitelně úplně sami, asi jim to nakonec došlo. Budiž jim ke cti, že pizza byla skvostná, tenoučká, čerstvá a rozhodně nejlepší, jakou jsme kdy jedli. A pokud nám do ní vzteky naplivali, nepoznali jsme to. Taková win-win situace. 🙂

Následuje několik hodin zpěvu, nadávek na šílený stav italských silnic a proklínání GPS, když nás těsně před setměním zahnala kamsi do hor.

Citrón se chudák drápal do tak prudkých kamenitých úzkých serpentin, jaké bychom nechtěli potmě zdolávat ani pěšky, natož v autě. Ale přežili jsme my i auto a nakonec z toho byl bezva výhled.

Ani s nocováním to v Itálii není snadné. I mimo sezónu se ceny za noc pro dva pohybovaly kolem 1500,-, což nás nebavilo. Budeme spát v autě, přece!

Proto ostatně vezeme spacáky. Po dlouhém hledání příhodného místa k nočnímu parkování volíme malé, za stromky a keři skryté parkoviště u benzínky kus za městem Avezzano.

Přímo před námi, za horami, zářila světla Říma. Nikde nikdo, ticho, ideální místo k přespání.

“Tuhle tašku přehoď sem, tohle sedadlo klopíme.”

“To se sem ale nevejde…”

“Tak to přehodíme sem a já si natáhnu nohy tamhle…ne, takhle taky ne.”

Trvalo nám asi hodinu, než jsme se jakš takš poskládali. Ne, nemáme auto vhodné k pohodlnému přespání. Ale jiná možnost nebyla a tak jsme se nějak vyspali. Nebo spíš přečkali noc.

Od podlahy nám byla zima, nohy opřené o dveře kufru nám mrzly a všechno nás tlačilo. Nakonec si Honza nad ránem vlezl na místo řidiče a pokoušel se dospat se vsedě. Trošku to šlo. Terka se mezitím pokoušela uvelebit v kufru/na sklopených zadních sedačkách.

Bez valného úspěchu. V půl osmé jsme byli tak rozlámaní, unavení a přepadlí, že jsme prostě jeli dál.

Máme Citróna rádi, ale tří hvězdičkový hotel to vskutku není. Ale co… nadcházel den č. 3 a my se těšili vidinou dnešního noclehu v opravdové posteli v Reggio Calabria, městě na samé špičce boty. Jaká NEJ nás tam čekají, to jsme zatím neměli ani ponětí… 🙂

 

TO THE SOUTH…

After the morning coffee with our host and after short walk around Molina we jumped into the Lemon a hit the road again. To the north, surprisingly. But we drove only about 3 kilometres to the nearby village Breonio. Right on the border with Breonio, there is a wonderful church, you know.

Or at least what was left of it.

Tall tower with working clock and working bells, very old cemetery and one of four main church walls.

The rest was taken by the time long time ago, maybe during earthquake or some fire. Anyway, where would you expect pews, an aisle and vaulted ceiling, there’s only grove today.

And so we explored the place with a drone, had a breakfast and we were just enjoying birdsong, awakening mountains and peaceful nature. There was a long long way south ahead of us and we didn’t really care how far we will go today, so we just set off again.

And right around the first turn we almost had to stop, cause somehow we made it into some irritating Tour de Italy. We slowly drove in distaste in serpentines after omnipresent divers (they wear neoprene too, get it?) and we were angry about them throwing their garbage into the nature, their inability to move aside in order to overtake them or simply about them being there. It couldn’t be worse!

Or could it…When we were going down the hill in serpentines behind those super slow cyclists, suddenly bikers appeared in the opposite direction. Dozens of bikers, who also didn’t get the meaning of road lanes and that they really can’t go three bikers next to each other!… !!!!!!! Teri-the driver was cursing all the way down the hill, but nor cyclists nor bikers didn’t seem to going away. MEH!

Our disillusionment disappeared right behind the next turn where we could see all vineyards, high narrow alleys and the greenest meadows in the world – after Ireland of course. Tuscany. We slowly drove between villas, homesteads, orchards and vineyards and we admired natural and material wealth. For example when the huge car park showed up and we saw cars worth several tens of millions parked next to the luxury vineyard. Well, you can find beauty in many different things in Tuscany.

Since we refused to take a highway, the navigation led us along the country roads, bumpy streets and also along something horribly similar to a cycle path along the river.

We’ve seen many things on our way and around noon we suddenly noticed we were not so far from the sea.

Well, You know that feeling. What if it stopped being salty since our last time at the sea. What if they have a different kind of sea in Italy. We HAD TO check it.

Half an hour later we were parking our car somewhere in super tourist town close to Rimini, at that time totally people-free.

It was windy, not so warm, but it was still better than the weather we ran away from.

And sun was shining, the sea was salty and the world was fine.

At the one of few open pizzerias we wanted to order a pizza and at the end we got one indeed. But all that fuss!

“We’d have number two and seven, please.”

“Ooooh, we are not making pizza today, so sorry, please, pick something else from the menu.”

Yeah, right! From that menu where even small starters begin at 10€.

“You know what? We will pay for our drinks and we will go someplace else. We were in a mood for pizza so please, don’t be mad.”

“Hmm, well, wait a second, I will check out if we couldn’t make some pizza for you then…”

She was back from the kitchen in a minute.

“OK then, it will take 15 minutes.”

Well… as we will soon find out, that’s how it goes with almost everything in Italy. No one moves a finger unless it’s necessary. And since it was low season and there’s nobody else in the restaurant, they probably figured it out at the end. To be fair, the pizza was great, thin, fresh and definitely the most delicious we’ve ever eaten. And if they spat in it in anger we didn’t notice. Kind of a win-win situation.

Next few hours were full of  singing, cursing over crazy state of Italian roads and cursing the GPS which led us somewhere to the middle of mountains accidentally.

Poor Lemon was climbing serpentines so steep, rocky and tight that we wouldn’t like to walk up there let alone go by car. But we survived it and the car as well and at the end we had at least a really nice view.

Spending night in Italy is not easy either. Even in a low season prices for a room for two goes around 60€´per night which wasn’t really something we wanted. We will sleep in a car then!

That’s why we took our sleeping bags with us anyway. After a long search for a good spot to stop overnight, we picked a parking lot hidden behind trees and bushes nearby small gas station only few miles from Avezzano town.

Right in front of us, across the mountains, we could see the lights of Rome. Nobody here, silence, ideal place to spend a night.

“Put this bag here, we will fold the seat down.”

“But think it won’t fit here…”

“Ok, we can put it there instead and I can straighten my legs over there…no, not there then.”

It took us hour or so to find a way how to fit in a car. No, our car is definitely not suitable for comfortable sleeping. We we had no other option and so we just slept somehow. Or at least we made it thru the night.

We were cold from the car floor, our feet leaning against the trunk door were freezing and everything was hurting us. Finally John couldn’t take it anymore and sat back to the driver’s seat, trying to sleep there. It worked a little. In the meantime, Terka was trying to find some comfortable position in a trunk.

With no major success. At 7.30 we were so broken, tired and wrecked, we just went on south.

We love our Lemon, but it’s not exactly three star hotel. So what… it was a morning of day 3 and we were looking forward to our today’s accommodation in a real bed in Reggio Calabria, the town at the very top of the Italian shoe. What kind of THE MOST were waiting for us? At that point we haven’t had any idea so far…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *