…CESTOU NA JIH…

Posted on

Po ranním kafíčku s panem domácím a krátké procházce po Molině jsme zase osedlali Citróna a vyrazili. Překvapivě na sever. Jen ale asi tři kilometry k sousední vesnici Breonio. Těsně před ní, ze směru od Moliny, stojí totiž nádherný kostel.

 

Tedy alespoň to, co z něj zbylo.

Vysoká věž, s krásnými funkčními hodinami a zvony, stařičký hřbitov a jedna ze čtyř zdí hlavní lodě kostela.

Zbytek už dávno vzal čas, možná zemětřesení nebo nějaký požár. Každopádně tam, kde byste čekali lavice, uličku a klenutý podlouhlý strop je dneska lesík.

A tak jsme nechali proletět dron, nasnídali se a užívali si ptačího zpěvu, probouzejících se hor a božského klidu. Čekala nás cesta na jih, kam dojedeme, tam dojedeme. A tak jsme vyrazili.

A hned za první zatáčkou zase skoro zastavili, sic se nám povedlo přimotat do jakési otravné Tour de Italy. Znechuceně jsme se v serpentinách vlekli za všudypřítomnými potápěči (taky mají neopren, chápete) a pohoršovali se nad jejich vyhazováním odpadků za jízdy do přírody, neschopností uhnout se ke krajnici, abychom je mohli předjet nebo prostě jen nad tím, že tam vůbec byli. Horší to už snad být nemohlo!

Mohlo. Když jsme klesali v serpentinách v závěsu za šnečími cyklisty, najednou se z protisměru začaly řítit motorky. Desítky motorkářů, kteří rovněž nechápali, k čemu přesně slouží jízdní pruhy a že opravdu nemůžou jet tři vedle sebe!… !!!!!!! Terka-řidič za pár minut klela jako dlaždič a motorkáři ani cyklisti ne a ne zmizet. UF!

Naše rozčarování ale vzalo za své hned za další zatáčkou, kdy na nás vykoukly vinice, vysoké útlé aleje a nejzelenější louky na světě – až po Irsku samozřejmě. Toskánsko. Pomalinku jsme projížděli mezi vilami, usedlostmi, sady a vinicemi a obdivovali přírodní i materiální bohatství. To když na nás vykoukl vozový park u jedné z vinic, který i laik okamžitě dokázal vyčíslit na několik desítek milionů. Inu, krásu lze v Toskánsku nalézt v různých podobách.

Protože jsme odmítli jet po dálnici, navigace nás vodila po venkovských cestičkách, rozmlácených asfaltkách i čemsi až nepříjemně připomínajícím cyklostezku podél řeky.

Viděli jsme toho mnoho, až jsme si někdy v poledne na navigaci všimli, že to nemáme vůbec daleko k moři.

No, znáte to. Co když od našeho posledního setkání přestalo být slané? Co když je v Itálii jiné, než všude jinde? Museli jsme to ověřit!

O půl hodiny později už jsme parkovali v jakémsi šíleně turistickém letovisku kousek nad Rimini, toho času zcela liduprázdném.

Foukalo, teplo bylo jen zdánlivě, nicméně pořád lepší než počasí, před kterým jsme utekli.

A svítilo sluníčko, moře bylo slané a svět byl v pořádku.

V jedné z mála otevřených pizzerií jsme si chtěli objednat pizzu, a nakonec se nám to i povedlo, ale ty ciráty kolem!

“Dáme si dvojku a sedmičku, prosím.”

“Jééé, my dneska pizzu neděláme, bohužel, vyberte si, prosím, z druhého jídelního lístku.”

No to víš, že jo! Z jídelního lístku, kde i malé předkrmy začínají na 10€.

“Víte co? My zaplatíme za pití a půjdeme někam jinam, měli jsme chuť na pizzu, tak se nezlobte.”

“Hmm, tak chvíli počkejte, já zjistím, jestli by to přece jen nešlo…”

Za minutu byla z kuchyně zpátky.

“Tak jo, bude to za patnáct minut.”

Inu… jak brzy zjistíme, takhle je to v Itálii skoro se vším. Nikdo tady nehne prstem, pokud fakt nutně nemusí. A vzhledem k tomu, že jsem v restauraci mimo sezónu byli pochopitelně úplně sami, asi jim to nakonec došlo. Budiž jim ke cti, že pizza byla skvostná, tenoučká, čerstvá a rozhodně nejlepší, jakou jsme kdy jedli. A pokud nám do ní vzteky naplivali, nepoznali jsme to. Taková win-win situace. 🙂

Následuje několik hodin zpěvu, nadávek na šílený stav italských silnic a proklínání GPS, když nás těsně před setměním zahnala kamsi do hor.

Citrón se chudák drápal do tak prudkých kamenitých úzkých serpentin, jaké bychom nechtěli potmě zdolávat ani pěšky, natož v autě. Ale přežili jsme my i auto a nakonec z toho byl bezva výhled.

Ani s nocováním to v Itálii není snadné. I mimo sezónu se ceny za noc pro dva pohybovaly kolem 1500,-, což nás nebavilo. Budeme spát v autě, přece!

Proto ostatně vezeme spacáky. Po dlouhém hledání příhodného místa k nočnímu parkování volíme malé, za stromky a keři skryté parkoviště u benzínky kus za městem Avezzano.

 

Přímo před námi, za horami, zářila světla Říma. Nikde nikdo, ticho, ideální místo k přespání.

“Tuhle tašku přehoď sem, tohle sedadlo klopíme.”

“To se sem ale nevejde…”

“Tak to přehodíme sem a já si natáhnu nohy tamhle…ne, takhle taky ne.”

Trvalo nám asi hodinu, než jsme se jakš takš poskládali. Ne, nemáme auto vhodné k pohodlnému přespání. Ale jiná možnost nebyla a tak jsme se nějak vyspali. Nebo spíš přečkali noc.

Od podlahy nám byla zima, nohy opřené o dveře kufru nám mrzly a všechno nás tlačilo. Nakonec si Honza nad ránem vlezl na místo řidiče a pokoušel se dospat se vsedě. Trošku to šlo. Terka se mezitím pokoušela uvelebit v kufru/na sklopených zadních sedačkách.

Bez valného úspěchu. V půl osmé jsme byli tak rozlámaní, unavení a přepadlí, že jsme prostě jeli dál.

Máme Citróna rádi, ale tří hvězdičkový hotel to vskutku není. Ale co… nadcházel den č. 3 a my se těšili vidinou dnešního noclehu v opravdové posteli v Reggio Calabria, městě na samé špičce boty. Jaká NEJ nás tam čekají, to jsme zatím neměli ani ponětí… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *